Zákaz prodeje alkoholu v lisabonské čtvrti Bairro Alto po třech měsících

Hovor, hudba a barevná světla patří k noční atmosféře lisabonské čtvrti Bairro Alto. Po dlažbě tu i po zavedení zákazu prodeje alkoholických nápojů k odnášení z podniků prochází mnoho lidí se sklenicí v ruce.

V úzkých uličkách historické čtvrti, mezi starými domy s prádlem pověšeným z oken, udržují noční život restaurace a bary. Bohémský život 19. a 20. století se přizpůsobil současnosti, kdy je cestovní ruch jedním z hlavních motorů hospodářské činnosti v portugalské metropoli i v celé zemi.

Zákaz prodeje alkoholu v Bairro Alto

V noci ze čtvrtka na pátek navštívila agentura Lusa Bairro Alto od 23:00, kdy začíná platit zákaz prodeje alkoholu ke konzumaci na ulici. Obyvatelé i obchodníci se shodli, že po třech měsících platnosti opatření „nejsou patrné velké rozdíly“ nebo že „se nic nezměnilo“, protože „lidé na ulici pijí dál“.

Lisabonská radnice pod vedením koalice PSD/CDS-PP/IL zakázala noční prodej alkoholu ke konzumaci mimo podniky v celém městě, aby omezila hluk a ochránila právo obyvatel na odpočinek. Od neděle do čtvrtka zákaz začíná ve 23:00, v pátek, v sobotu a v předvečer svátku o půlnoci. Výjimkou je červnové období lisabonských slavností. Porušení zákazu je přestupkem, za který hrozí pokuta od 150 do 3 000 eur.

Luís Paisana ze sdružení obyvatel správní čtvrti Misericórdia, kam Bairro Alto patří, říká, že dopad opatření „je velmi malý, zatím nejsou vidět velké rozdíly“. Samotné omezení prodeje podle něj problém nevyřeší. Za řešení považuje zákaz konzumace alkoholu na ulici a vedení města vyzývá k „odvaze a politické vůli“.

„Čím více alkoholu, tím více hluku a rámusu, takže obyvatelé nespí. To je hlavní problém, který skutečně vedl k vylidňování čtvrti,“ zdůrazňuje. Kritizuje také nelegální pouliční prodej a fenomén „botellón“, tedy skupinové pití na veřejnosti.

Paisana zdůrazňuje potřebu „rovnováhy“ mezi právem na odpočinek a noční zábavou. Podniky by podle něj měly fungovat se zavřenými dveřmi a mít také „určitou úroveň“, aby obyvatelé „nepociťovali problémy spojené s touto alkoholovou turistikou“.

Noční život v ulicích Bairro Alto

Kolem 23:30 se v Rua da Atalaia, jedné z nejrušnějších ulic Bairro Alto, snaží lákat zákazníky propagátoři barů převlečení za mimozemšťany nebo za piráty bubnující na bubny. Nabídka nápojů je viditelně vyvěšená a zahrnuje i „panáky“ a malá čepovaná piva za jedno euro.

Mladý Lisaboňan João Costa si před vchodem do baru připíjí s kamarádkou a zákaz prodeje alkoholu na ulici podporuje: „Myslím, že se tím hluk do určité míry sníží. Samozřejmě ne o 100 %, ale podle mě se trochu omezí.“

V ulici Rua do Diário de Notícias, vyzdobené vlajkami různých zemí, postávají před bary a restauracemi desítky lidí se sklenicemi v rukou, přestože jsou zde vyvěšena upozornění týkající se prodeje alkoholu.

Devětašedesátiletý Francisco Gonçalves, obyvatel Bairro Alto a majitel baru Tasca do Chico, kde lze poslouchat „fado vadio“, stojí mezi turisty a připomíná, že pobyt lidí na ulici patří k podstatě této bohémské čtvrti. „Nechtějí být zavření,“ říká, zároveň však připouští, že jsou nutné určité hranice.

Rodilý Lisaboňan s omezením prodeje alkoholu nesouhlasí a vyzývá radnici, aby stanovila jednotné ceny nápojů, „všechno za stejnou cenu“, a ukončila „nabízení panáků mladým“. Lidé by tak podle něj mohli na ulici pít dál. Upozorňuje také na nelegální prodej lahvového piva, kvůli němuž po zavření barů – nejpozději ve 2:00 nebo v pátek, v sobotu a v předvečer svátku ve 3:00 – „zůstávají malé skupinky, které pijí a dělají hluk až do rána“. Zanechávají po sobě také odpadky.

Gonçalves uznává, že Bairro Alto „bohužel“ přišlo o mnoho obyvatel. „Jsou ulice, kde nebydlí jediný obyvatel, jsou tam hostely, hotely a nic jiného,“ říká. Podle něj to však není důsledek hluku, nýbrž růstu nájmů z 300 až 400 eur na 2 000 eur.

„Život tomu dávají právě bary, bary, restaurace a všechno ostatní, to oživuje Bairro Alto. […] Bydlím tady od roku 1972 a zažil jsem čtvrť prostituce, trochu zanedbanou čtvrť, jaká tehdy byla. Teď mám pocit, že se lidé chtějí vrátit k tomu samému, a tomu nerozumím,“ namítá. Hospodářská činnost podle něj přináší bezpečí do „temné čtvrti“, protože „je tu světlo a pohyb“.

Pohled barů a návštěvnic Lisabonu

Po půlnoci prochází předseda Portugalského sdružení barů a diskoték Ricardo Tavares klidnějšími postranními ulicemi, kde nejsou otevřené žádné podniky. Hodnocení omezení prodeje alkoholu je podle něj „negativní, protože se nic nezměnilo“: lidé na ulici pijí dál, nápoje prodávají večerky, supermarkety a velké obchodní řetězce a lidé pořádají „botellón“.

„Jediné, co se změnilo, je to, že tržby barů o víkendech klesly asi o 80 % a během týdne také [zaznamenávají] velmi výrazný pokles tržeb,“ uvádí. Opatření považuje za „protiústavní“, protože bary nemohou lidem zabránit, aby si nápoje odnesli na ulici, mohou je pouze upozornit. Nesouhlasí ani s návrhem zakázat pití na ulici.

Zástupce barů odmítá, že by v Lisabonu existovala „alkoholová turistika“. Poukazuje na evropská místa, kde se na ulici pít nesmí, ale podniky „mají otevřeno do 6:00“. V portugalském hlavním městě jsou podle něj otevírací doby stále přísněji omezované: „Nemůžeme skoncovat s nočním životem, protože duševní zdraví Portugalců a mladých lidí závisí také na tom, že si večer vyjdou na skleničku a odreagují se.“

Prodej a konzumace alkoholu jsou podle Tavarese v Bairro Alto „zástupný problém“ vytvořený ve prospěch spekulací s nemovitostmi, včetně výstavby tří pětihvězdičkových hotelů. Ve čtvrti totiž žije „velmi málo obyvatel“ a většinu z nich tvoří majitelé barů a restaurací a jejich zaměstnanci.

„V Bairro Alto byl hluk vždycky. Nemluvíme o uzavřeném obytném areálu, kde bylo slyšet jen ptáčky,“ zdůrazňuje. Připomíná, že zde kdysi sídlily noviny s „velmi hlučnými“ stroji a fungovaly tu nevěstince a krčmy navštěvované námořníky.

Dvaašedesátiletá Milagros Zafra přijela z Madridu se dvěma kamarádkami a bydlí v apartmánu v Rua do Diário de Notícias. Dorazily ve středu večer a zjistily, že je čtvrť „přeplněná mladými lidmi s drinky“. Navzdory ruchu se dobře vyspaly, protože okna hluk odizolovala. Když se po probuzení podívaly ven, byla ulice „úplně čistá“.

Španělská turistka s mojitem v ruce popisuje Lisabon jako „nádherné“ město s „úžasným životem“ a „velmi přátelskou“ atmosférou. Vyzdvihuje pocit bezpečí a dodává, že cenově „je mnohem levnější než jiná města“.