Obří tuňák obecný v Atlantiku: jak probíhá vědecké měření

Ryba prorazila hladinu jako zpomalená automobilová srážka. Ještě před okamžikem byl Atlantik u Cape Codu rovnou šedou plochou. Pak se pod vodou převrátil obrovský modrý stín, zableskl se kovově stříbrný bok a členové posádky malé výzkumné lodi zmlkli uprostřed věty. Zdálo se, že i vlny se na zlomek okamžiku zastavily, když hladinu prořízla tuňákova hřbetní ploutev ostrá jako nabroušená čepel.

Nikdo hned nepromluvil. Na moři se obvykle nešeptá, ale tehdy působilo téměř neuctivě to kouzlo přerušit. Jak často člověk vidí, jak mu kolem bot propluje několik set kilogramů svalů a oceánské historie?

Kapitán ze sebe tiše a ohromeně dostal jen dvě slova.

„Obrovský. Tuňák.“

Den, kdy se legenda setkala s metrem

Tuňák se bez boje nevzdal. Když konečně zabral na nastraženou výzkumnou šňůru, prut sebou škubl tak prudce, že jeden z biologů málem uklouzl na mokré palubě. Ryba vyrazila od lodi ve stříbrném oblouku, šňůra kvílela a naviják byl na dotek horký. Dlouhých 40 minut tým střídal soustředěnou práci s mlčením, předával si prut, upravoval brzdu a sledoval obzor, zatímco se ryba jako ponorka nořila a znovu objevovala na hladině.

Když se tuňák obecný konečně dostal k boku lodi, mohli si ho pořádně prohlédnout. Mohutná ramena připomínala dostihového koně. Oči měl velké jako pingpongové míčky. Tělo bylo dlouhé, jako byli někteří členové posádky vysocí. A několika lidem současně problesklo hlavou, že právě tento úlovek by mohl přepsat jejich záznamové archy.

Nevytáhli ho však jako trofej na palubu kluzkou od krve. Taková loď to nebyla. Výzkumníci místo toho spustili do vody měkkou podpěrnou kolébku, navedli rybu k boku a zajistili, aby její žábry neustále omývala čerstvá mořská voda. Jeden z vědců se za šplouchání vody v prsních brodicích kalhotách naklonil přes palubu s měřicí deskou, která připomínala spíš surfové prkno s centimetrovou stupnicí.

Veškeré dění na palubě se podřídilo jedinému cíli: změřit, označit, zdokumentovat a vypustit. Vodotěsnou váhu upevnili k závěsnému popruhu, metr natáhli od špičky rypce k vidlici ocasu a obvod zjistili v nejširším místě. Každý údaj zazněl nahlas, prošel kontrolou a skončil v zápisníku pokropeném slanou vodou, jako by šlo o soudní protokol. Nic se nedělalo ledabyle. Záznam měl zamířit do databáze založené na recenzovaném výzkumu, nikoli posloužit jako historka do hospody.

Právě proto jsou důležité protokoly. Obří tuňáci obecní nejsou jen velké ryby: představují zároveň ukazatele změn klimatu, hospodářskou sílu i ohrožené legendy vtělené do svalnatého torpéda. Mají-li jejich příběhy ovlivňovat pravidla hospodaření, kvóty a zákony na ochranu přírody, údaje musí být spolehlivé. Je nutné postupovat podle protokolů, které mohou ostatní vědci ověřit, kriticky posoudit, zopakovat a přijmout za důvěryhodné.

Délka a hmotnost neslouží jen k chlubení. Pomáhají odhadovat věk, zdravotní stav, migrační trasy i rychlost, s jakou se populace zotavuje z desetiletí nadměrného rybolovu. Chybné údaje pak vychýlí i modely, které z nich vycházejí. Jedno nedbalé měření se může ještě za několik let promítnout do politických rozhodnutí.

Jak změřit obřího tuňáka obecného, který netuší, že je slavný

Na pohupující se palubě měl celý postup téměř rituální podobu. Nejprve sledovali délku zdolávání, aby rybu nevyčerpali až ke kolapsu. Jakmile byla u boku, kapitán zařadil pomalý chod vpřed, takže tuňákovi proudila voda otevřenou tlamou přes žábry. Jeden z výzkumníků seděl obkročmo na bortu a držel plovoucí měřicí desku s vodotěsnou metrickou stupnicí.

Rybu srovnali šetrně, ale pevně: rypec přitiskli k nulové zarážce, tělo narovnali a vidlici ocasu přidrželi v klidu. Pod kůži poblíž hřbetní ploutve zasunuli jasně žlutou značku s jedinečným identifikačním číslem. Jeden člověk nahlas oznámil délku od rypce k vidlici ocasu, měřenou po přímce, což je při výzkumu tuňáka obecného standardní údaj. Druhý ji ověřil a třetí zapsal spolu s polohou podle GPS, teplotou mořské hladiny a časem s přesností na sekundu. Teprve potom na krátký okamžik zvedli závěs, aby odečetli hmotnost; svaly se jim pod zátěží chvěly.

Na souši většina z nás měření odbývá. Odhadujeme od oka, hádáme a „zaokrouhlujeme nahoru“ či dolů. Při práci s obřím tuňákem na moři se však nezaokrouhluje. Vědci postupují stejně vážně jako chirurg na operačním sále, jenže kolem mají vlny, vítr a živého, zmítajícího se pacienta, který o zákrok nestojí. Vědí, že vyčerpání ohrožuje posádku i rybu.

Proto si úkoly rozdělí. Jeden člověk pouze měří, druhý hlídá čas a další zapisuje. Žádné hrdinské zvládání všeho najednou. Právě při takových pokusech se totiž do práce vkrádají chyby. Přiznejme si, že to nikdo nedělá doslova každý den, a tak se tým opírá o zalaminované kontrolní seznamy připevněné u zábradlí: každý krok je vyznačen tučně a každé políčko čeká na značku mokrou tužkou. Nenápadný kus plastu může být nejúčinnějším nástrojem ochrany přírody na celé lodi.

Vedoucí bioložka se sluncem spálenými tvářemi, která za sebou měla tři desetiletí sběru dat, mi řekla něco, co mi utkvělo v paměti. Zapřela se o zábradlí, zatímco se tuňák pod jejíma rukama chvěl, a prohlásila:

„Rybáři se ptají: ‚Jak byl velký?‘ Politici se ptají: ‚Kolik jich ještě zbývá?‘ Abychom na kteroukoli z těch otázek odpověděli poctivě, musíme tuhle konkrétní rybu změřit stejně, jako ji lidé budou měřit ještě za 20 let.“

Potom kývla k plastovým deskám se skvrnami od soli a kávy, v nichž měli uložené protokoly.

Vedle nich byl velkým písmem odolným proti rozmazání vytištěn stručný přehled:

• Používejte stejný typ metru, stejný počáteční bod na rypci a stejný koncový bod u vidlice ocasu.
• Nejdříve zaznamenejte délku a teprve potom hmotnost; pro porovnávání je délka důležitější.
• Při pochybnostech měření opakujte; v záznamu nic nikdy „neopravujte později“.
• Identifikační číslo značky, čas a poloha podle GPS jsou stejně důležité jako samotné naměřené hodnoty.
• Jakmile údaje ověříte, rybu rychle vypusťte; její přežití má přednost před dalšími fotografiemi.

Právě těchto několik jednoduchých řádků mění adrenalinový okamžik v použitelný vědecký výsledek.

Tichý význam jednoho změřeného obra

Když se popruh konečně uvolnil a tuňák vyklouzl na svobodu, voda ho pohltila bez velkého rozruchu. Žádné filmové šplouchnutí, jen stín postupně mizící v sytě zelené hlubině. Všichni na palubě si současně vydechli. Naměřená hmotnost rybu jednoznačně řadila mezi „obry“ a její délka patřila k největším, jaké za poslední roky zaznamenali; vše ověřili podle recenzovaných protokolů. Přesto byla oslava téměř zdrženlivá.

Posádka věděla, že na papíře se z této ryby stane jeden řádek čísel mezi tisíci dalšími. Hmotnost. Délka. Datum. Zeměpisná šířka a délka. Identifikační číslo značky. Taková nezáživná tabulka by většinu z nás uspala, pokud bychom ovšem nevěděli, že její řádky nenápadně ovlivňují rybolov v hodnotě mnoha milionů dolarů a pomáhají odpovědět na otázku, zda vaše děti někdy uvidí tuňáka obecného ve volné přírodě.

Často kladené otázky

Otázka 1: Jak velký může tuňák obecný v Atlantiku skutečně vyrůst?

Odpověď 1: Ověřené rekordy zahrnují obry delší než 3 metry a vážící výrazně přes 600 kg, takoví jedinci jsou však vzácní. Většina tuňáků obecných vědecky měřených v rámci probíhajících výzkumných programů váží 150 až 350 kg, což je stále více, než by si mnoho lidí pod pojmem „ryba“ představilo.

Otázka 2: Co v této souvislosti znamená, že je měření „recenzované“?

Odpověď 2: Znamená to, že použité metody, například umístění metru, kalibrace váhy a postup označování, byly popsány ve vědeckých článcích a prověřeny dalšími odborníky. Protokoly se zveřejňují, kriticky hodnotí, zdokonalují a následně široce používají, takže kterákoli laboratoř na světě může stejné kroky zopakovat a získat srovnatelné výsledky.

Otázka 3: Proč vědci dávají přednost délce od rypce k vidlici ocasu před celkovou délkou?

Odpověď 3: Celková délka se standardizuje obtížněji, protože ocasní ploutve mohou být poškozené, ohnuté nebo při každém měření jinak rozevřené. Délku od rypce k vnitřnímu zářezu ocasu lze přesněji měřit opakovaně, zejména u obrovské ryby, která sebou zmítá vedle pohybující se lodi.

Otázka 4: Ubližuje měření a označování tuňákovi?

Odpověď 4: Krátkodobý stres vzniká, proto týmy nacvičují rychlý a šetrný postup. Typ háčku, opora kolébky i nepřetržitý proud vody mají za cíl omezit poškození. Většina označených tuňáků obecných je pozorována nebo sledována, jak z místa odplouvá s velkou silou, a mnozí jsou zaznamenáni i po letech. To naznačuje, že krátkou manipulaci dobře zvládají.

Otázka 5: Mohou k takovému výzkumu přispět i běžní rybáři?

Odpověď 5: V některých oblastech ano. Existují společné programy označování, v nichž rybáři s povolením postupují podle zjednodušených verzí stejných protokolů a posílají naměřené údaje i informace o značkách výzkumným ústavům. Má to však podmínku: metody musí dodržet přesně, bez odhadů a historek typu „asi takhle velký“. Jen tak se mohou jejich ryby ve vědeckých záznamech zařadit po bok obrů.