Okinawa a tofu: jak každodenní jídlo souvisí se zdravím mozku

Někdy po čtyřicítce přijde chvíle, kdy vejdete do místnosti a zapomenete, co jste tam vlastně chtěli. Zasmějete se tomu, ale v hrudi vás přesto na okamžik bodne strach. Už to začíná? To pomalé zamlžování? O „stařecké zapomnětlivosti“ žertujeme podobně jako o změně klimatu nebo politice: s úsměvem, který má zakrýt až příliš mnoho. V hloubi duše se totiž většina z nás potichu děsí, že o rozum přijdeme dřív než o tělesné síly.

Teď si představte sedmadevadesátiletou ženu v barevné zástěře. Balancuje na nízké stoličce, aby dosáhla na pánev, zatímco se na plotně vaří polévka a ona zpaměti opravuje vnučce počty. Není to reklama na zdravý životní styl. Je to Okinawa, jedna z proslulých světových „modrých zón“, kde se lidé nejen dožívají více než 90 let, ale často si uchovávají také překvapivě bystrou mysl. A součástí jejich všedních dnů je nenápadná potravina, která by v tom mohla hrát určitou roli.

Ostrov, kde lidé zapomínají stárnout

Když z hlavních japonských ostrovů zamíříte na jih, země jako by zvolnila. Vzduch je teplejší, hlasy znějí lehčeji a životní tempo působí uvolněněji. Okinawě se kdysi říkalo „země nesmrtelných“: stovka tam nebyla ani tak lékařským zázrakem jako spíš rodinnou tradicí, na kterou mohli být místní trochu pyšní. Ráno to vidíte v ulicích. Bělovlasí muži pomalu šlapou na kolech, ženy ve slaměných kloboucích pečují o malé zeleninové záhony a před obchodem si povídají jako dospívající.

Vědci tyto ulice zkoumají už desítky let a snaží se jejich kouzlo rozklíčovat. Může za něj mořský vzduch? Geny? Málo dálnic a kancelářských zaměstnání? Stále se vraceli ke stejné souhře okolností: pevným společenským vazbám, nízké míře stresu, mírnému každodennímu pohybu a jídelníčku, který zvenčí působí až nudně prostě. Dlouho předtím, než se ze „superpotraviny“ stal marketingový pojem, se Okinawané nenápadně projídali do devadesátky nad miskami zeleniny, mořských řas a tofu.

V jídelních záznamech i na kuchyňských stolech se přitom opakovaně objevoval jeden detail: konkrétní sójový výrobek, který místní jedí den co den, někdy téměř bez přemýšlení.

Potravina, která se na stole objevuje každý den

Tou potravinou je tofu. Ne však ta smutná bledá kostka, kterou mnozí z nás při prvních pokusech o „zdravé“ stravování jen posouvali po talíři. Na Okinawě je tofu pevné, čerstvé a lidé k němu přistupují s úctou, jakou si většina z nás schovává pro nedělní pečeni. Lisuje se do silných bloků, opéká na pánvi, až okraje lehce zezlátnou, přidává do polévek a míchá se zeleninou. Jí se k snídani, obědu i večeři. V některých dlouhověkých okinawských komunitách snědí starší lidé v průměru kolem 100–120 gramů tofu denně.

Pro člověka zvenčí může působit příliš obyčejně na to, aby na něm záleželo. Tato nenápadná béžová stálice je ale plná rostlinných bílkovin, železa a izoflavonů, které podle všeho pomáhají chránit cévy a mozek. Je na tom něco odzbrojujícího. Jsme zvyklí slýchat, že k zachování mládí potřebujeme exotické prášky nebo ovocné nápoje za 6 liber, a tady se o velký kus práce stará tofu za 50 pencí v oprýskané misce.

Přiznejme si, že nikdo na Okinawě nesedí u stolu a neodříkává výživové údaje. Lidé tam tofu jedí, protože ho jedli jejich rodiče, protože je levné, nasává chutě a nikdy neviděli důvod s ním přestat. Možná právě to je na něm nenápadně nejradikálnější.

Co tofu dělá se stárnoucím mozkem

Když vědci pátrají po tom, proč některým lidem zůstává mysl bystrá, opakovaně se dostávají k průtoku krve a zánětu. Mozek, který si uchová jasnost, bývá podle všeho lépe zásobený krví, méně zanesený a na pozadí v něm probíhá méně zánětlivých procesů. Tradiční okinawské tofu se vyrábí pomocí mořské vody bohaté na minerály, obsahuje málo nasycených tuků a hodně sójových izoflavonů. Často se jí se zeleninou, mořskými řasami a batáty. Zdá se, že tato kombinace pomáhá udržovat pružné tepny a krevní tlak pod kontrolou, což má pro paměť větší význam, než si většina z nás uvědomuje.

Svou prostou sílu mají i bílkoviny. S přibývajícím věkem ubývají svaly rychleji, než čekáme, a spolu s nimi se může zhoršovat rovnováha, ubývat energie i klesat nálada. Díky každodenní porci tofu mají starší Okinawané dost síly dřepnout si na zahradě, odnést nákup nebo dojet na kole za přáteli. Tělesná samostatnost a duševní bystrost se tak navzájem podporují: když můžete vyrazit ven, zůstáváte zapojení do života, a mozek má díky tomu dál důvod pracovat.

Proč jejich jídla působí jinak než ta naše

Když usednete k rodinnému stolu na Okinawě, nejdřív vás upoutají barvy. Zelená, oranžová a sytě hnědá, kousky mořských řas, plátky hořkého melounu a kostky tofu schované mezi zeleninou. Druhé, čeho si všimnete, jsou porce. Talíře vypadají bohatě, dokud vám nedojde, že jednotlivé pokrmy jsou malé, společně sdílené a tvořené převážně rostlinami. Maso je spíš doplňkem než hlavní hvězdou.

Znovu a znovu tam uslyšíte úsloví „hara hachi bu“ – jezte, dokud nejste sytí na 80 %. Není to pravidlo připevněné na lednici, ale modlitba, kterou se někteří starší Okinawané naučili před jídlem tiše říkat. V praxi přestanou jíst dřív, než se přejedí, jejich tělo má méně potravy ke zpracování a přirozeně si udržují nízkou hmotnost, aniž by potřebovali aplikace na počítání kalorií nebo osobní váhu, která je soudí z kouta.

My jsme si vytvořili kulturu, v níž se často jí ve spěchu a o samotě a po jídle přicházejí výčitky; oni takovou, v níž je jídlo pomalé, společné a nenápadně ochranné. Ten rozdíl skoro slyšíte: naše cinkání příborů u pracovních stolů proti tichému hovoru v teplé, lehce zapařené okinawské kuchyni. Jedno zní jako přežívání, druhé jako péče.

Citová stránka toho, co mají na talíři

Na Okinawě není jídlo jen palivem, ale také vzpomínkou a pocitem sounáležitosti. Miska polévky miso s tofu připomíná způsob, jakým ji připravovala babička a před ní zase její babička. Staré ruce se pohybují téměř samy: krájejí kostky, proplachují řasy a ochutnávají vývar s rychlým spokojeným pokývnutím. Opakování lidem poskytuje pevný bod, zvlášť když roky plynou a jejich těla se mění.

Když jíte stále stejné základní potraviny, zbavujete se také určitého druhu stresu. Nemusíte donekonečna procházet aplikace pro rozvoz jídla ani úzkostlivě počítat sacharidy a další makroživiny. Rozhodnutí už za vás drží tradice. Je v tom pozoruhodná laskavost: bez velkého přemýšlení jste snědli něco, co myslí na váš budoucí mozek stejně jako na vaši současnou chuť k jídlu.

Bystrá mysl v 90 letech: jak vypadá ve skutečnosti

Je snadné si všechno přikrášlit. Vraťme se proto do skutečné kuchyně. Jeden výzkumník kdysi popsal návštěvu u čtyřiadevadesátiletého Okinawana, který trval na tom, že si oběd uvaří sám. Při chůzi trochu šoural nohama, u sporáku si však počínal jistě: tofu nakrájel na stejné kousky, pánev naklonil přesně, jak potřeboval, a při přidávání zeleniny a česneku plynule pokračoval v rozhovoru. Jeho paměť na data, jména i dávné příběhy byla překvapivá. Zaváhal jedině tehdy, když se mu někdo pokusil vzít obracečku.

Právě tak může v běžném životě vypadat dlouhodobé zachování duševních schopností. Nejde o řešení složitých hlavolamů po devadesátce, ale o to znát své sousedy, spravovat vlastní peníze, uvařit si a vyprávět vnoučatům příběhy, v nichž nechybějí podrobnosti. Okinawští senioři netráví pozdní léta v tichých, vypolstrovaných pokojích. Najdete je na společných tancovačkách, v zahradnických spolcích či na místních trzích, kde se jejich hlasy mísí v pozdním odpoledním světle.

Jejich mozek není oddělený od jejich dnů; jejich dny jsou uspořádané tak, aby mozek zůstával čilý. Tofu je v tomto obraze jednou ze stálých součástí, obyčejnou kotvou mezi pomalými návyky a mezilidskými vztahy.

Ikigai, přátelství a tichá síla každodenních zvyků

Když se okinawského stoletého člověka zeptáte, čemu přičítá svůj dlouhý život, málokdy vám přednese přednášku o antioxidantech. Spíš promluví o zahradě, o vnoučatech, která vodí do školy, nebo o ranní pěvecké skupině, kterou nikdy nevynechá. Používá slovo „ikigai“ – důvod, proč ráno vstát. Může jít o něco tak prostého, jako je nakrmit rodinnou kočku a popovídat si přes plot se sousedem.

Tento pocit smyslu se s jídlem propojuje způsoby, které snadno přehlédneme. Když víte, že potřebujete energii na pletí záhonku nebo setkání s tkalcovskou skupinou, jíte kvůli výdrži, ne jen pro rozptýlení. Miska tofu se zeleninou před odchodem není „zdravá volba“; je to zkrátka něco, co vám umožní dělat to, na čem vám záleží. Mozek, pravidelně zásobovaný společenským kontaktem a prostými jídly bohatými na živiny, na to odpovídá tím, že nenápadně zůstává v pohotovosti.

Na okrajích města se starší ženy stále scházejí ke společnému vaření a jejich smích bývá hlasitější než rádio v koutě. Vyměňují si recepty, stěžují si na klouby a dobírají se kvůli drobným chybám. Za nimi stoupá pára z hrnců, v nichž se pomalu dusí tofu a vzduchem se jemně nese vůně sóji a zázvoru. Ze zvyku se stává téměř posvátná věc: každodenní obřad práce, jídla a rozhovorů.

Pravda o „dokonalém přístupu“

Tuto část kultura zdravého životního stylu nerada přiznává: nikdo nežije každý den dokonale, a to ani v modré zóně. Někteří Okinawané kouří. Jiní příliš pijí. Postupně přibyly supermarkety a s nimi i balené pochutiny. Mladší generace už nejedí vždy tak jako jejich prarodiče a praprarodiče a vědci se obávají, že by se pověstná délka života mohla zkrátit.

U starších lidí ale základ zůstává: jednoduché jídlo, jehož stálicí je tofu, začleněné do života, který jim dává smysl. Nejde o to kopírovat každý jejich pokrm ani proměnit tofu v kouzelnou pilulku pro mozek. Jde o pochopení, jak se jedna obyčejná potravina, konzumovaná pravidelně a bez rozruchu, může stát součástí ochranného rytmu. Vytrvalost má navrch nad intenzitou a tiché zvyky nad dramatickými změnami. Je to trochu nepříjemná, ale zároveň velmi nadějná pravda.

Může kostka tofu něco změnit i pro vás?

Možná tento text čtete v malém bytě v Birminghamu nebo v rušné londýnské domácnosti, kde je jedinou zelenou věcí v kuchyni zapomenutá limetka. Okinawa vám může připadat jako jiná planeta. Její podnebí, prarodiče ani vesnické slavnosti si dovézt nemůžete. Něco z jejího oběda si však vypůjčit lze.

Co se stane, když si prostě jednou denně přidáte tofu tak, aby vám opravdu chutnalo? Rozdrobené do rychle opečené směsi, rozmixované do polévky miso nebo opečené na pánvi a přidané do salátu s jakoukoli zeleninou, kterou máte po ruce. Bez dokonalosti a bez slibů, jen jako nenápadná každodenní volba pro mozkové buňky, které vám za dvacet let možná poděkují. Zní to jako maličkost, téměř směšně malá – a právě proto to většina z nás nikdy nezkusí.

Všichni jsme někdy stáli před regálem s doplňky stravy a přáli si, aby existovala jediná kapsle, která nám zaručí, že si v 95 letech vzpomeneme na jména svých dětí. Taková není. Existuje ale malá kuchyň na vzdáleném ostrově, kde žena po osmdesátce klidně krájí kus tofu do mírně bublajícího vývaru a pak si sedne k jídlu s lidmi, které má ráda. Možná skutečné tajemství modré zóny nespočívá v tom, že se dožije 100 let. Možná tkví v tom, že až k tomuto věku dospěje, bude stále naplno a neústupně sama sebou.