3 000 nosnic z farmy v Mory-Moncrux v Oise může najít nový domov

Zatímco průmyslové chovy každoročně vyřazují miliony slepic po krátké době využití, farma ve francouzském departementu Oise přichází s neobvyklou akcí. Přibližně 3 000 nosnic nemá skončit na jatkách, ale zamířit do soukromých domácností, kde budou snášet vejce k snídani a zároveň se stanou poněkud netradičními domácími mazlíčky.

Z „vysloužilého hospodářského zvířete“ obyvatelkou zahrady

V zemědělském průmyslu mají nosnice hodnotu jen po omezenou dobu. Zhruba po jednom až dvou letech jejich snáška klesá, vajec ubývá a náklady na krmení rostou. Z ekonomického hlediska tak přestávají do systému zapadat a obvykle putují rovnou na jatka.

Právě v této chvíli zasahuje akce v obci Mory-Moncrux. Místní farma spolupracuje s ochránci zvířat a nabízí tisíce takzvaných „vyskladněných“ slepic k převzetí soukromým domácnostem. Namísto toho, aby skončily jako odpad systému, mohou ještě několik let hrabat na zahradách, popelit se v písku a dál snášet vejce, i když už ne v tak rychlém sledu.

V průmyslovém chovu jsou slepice považovány za „již nerentabilní“, na soukromé zahradě však mohou ještě roky žít a pravidelně snášet vejce.

Zájemci přijedou přímo na farmu, vyberou si jednu či více slepic a odvezou je domů v přepravkách. Kdo chce, může si rovnou pořídit malé hejno, protože slepice potřebují společnost svého druhu.

Proč jsou tyto slepice „přebytečné“, přestože dál snášejí vejce

V profesionálních chovech nosnic se chovatelé a provozovatelé řídí přesně vypočítanými výrobními plány. Slepice dosahují vysoké snášky už v mladém věku, s přibývajícími roky však jejich výkon citelně klesá. Pro obchod je důležité každé číslo ve statistice, nikoli povaha jednotlivých obyvatelek kurníku.

Právě v tom spočívá rozpor: slepice bývají po fyzické stránce většinou stále v dobré kondici, opeření se jim rychle obnovuje a často ještě řadu let snášejí vejce. Mají však přestávky, jejich snáška kolísá podle ročního období a vejce už nepřibývají každý den jako na běžícím pásu.

Díky zprostředkování nového domova mnohé z nich poprvé poznají trávu pod nohama, denní světlo bez zářivek a život, který se neřídí výhradně produkčními cykly. Pro rodiny se zahradou může jít o velmi konkrétní způsob ochrany zvířat.

Jak adopce slepic probíhá a kolik stojí

Farma v oblasti Oise pořádá dny odběru, při nichž si zájemci mohou nové slepice odvézt přímo z místa. Složitá administrativa se nevyžaduje, je však potřeba vyjasnit několik základních otázek: Mají zájemci zahradu? Je k dispozici kurník? Vědí o tom sousedé?

Za každé zvíře se většinou platí malý ochranný poplatek. Ten nemá představovat „kupní cenu“, ale slouží k tomu, aby:

• pokryl dopravu a organizační náklady,
• vyrovnal část výdajů za krmivo,
• pomohl zabránit spontánnímu a neuváženému převzetí zvířat.

Noví chovatelé za to získají slepice, které už sice mají pracovní život za sebou, ale ke konci života jim ještě hodně zbývá. Mnohé farmy uvádějí, že právě tyto slepice s „druhou kariérou“ si na zahradu rychle zvyknou a ochočí se.

Co by měli budoucí chovatelé slepic vědět předem

Představa vlastního vejce ze zahrady k snídani je sice půvabná, slepice však nejsou zahradní dekorací, nýbrž zvířaty s vlastními potřebami. Každý, kdo je chce přijmout, by jim měl dokázat zajistit alespoň základní podmínky.

Základní vybavení pro život odpovídající potřebám slepic

• Zabezpečený výběh: Oplocená část zahrady nebo ohrada chrání slepice před psy, liškami a kunami.
• Kurník na noc: Musí být suchý, bez průvanu a uzavíratelný, vybavený hřady a snáškovými hnízdy.
• Krmivo a voda: Slepice potřebují směs zrní nebo krmivo pro nosnice, zelené krmení a čistou pitnou vodu.
• Pravidelný úklid: Je třeba čistit trusné desky, měnit podestýlku a sledovat výskyt parazitů.

Kdo tyto podmínky splní, dostane leccos nazpět. Slepice zužitkují kuchyňské zbytky, například slupky ze zeleniny, prohrabávají kompost, kypří půdu a poskytují hnojivo pro záhony. Každá má navíc vlastní povahu: některé následují své lidi po celé zahradě, jiné jsou opatrné a raději vše pozorují z bezpečné vzdálenosti.

Kolik slepic má smysl chovat?

Slepice jsou výrazně společenská zvířata a dobře se cítí pouze v hejnu. Dvě představují naprosté minimum; tři až pět nosnic se bez potíží vejde na mnoho běžných zahrad, pokud sousedům nevadí občasné kdákání.

Začínající chovatelé si často pořizují menší skupinu. Později k ní někdy přibudou další „zachráněné“ slepice, které se při dostatku prostoru obvykle dobře začlení do stávajícího hejna.

Přínosy pro zvířata, lidi i klima

Akce v Mory-Moncrux je příkladem trendu, který se objevuje v několika evropských zemích. Stále více lidí se nechce ochranou zvířat zabývat pouze teoreticky, ale přeje si převzít přímou odpovědnost.

Přijetím vyřazené nosnice člověk nezachrání zemědělský průmysl, zachrání však jeden konkrétní život a často zároveň změní vlastní pohled na hospodářská zvířata.

Pro slepice to jednoduše znamená možnost žít dál. Místo aby po několika měsících či letech skončily na jatkách, mohou se mnohem více přiblížit své přirozené délce života. Chovatelé si zase vytvoří přímý vztah k tomu, co se objevuje na jejich snídaňovém stole.

Svou roli hraje i menší přínos pro životní prostředí. Slepice zužitkují řadu kuchyňských zbytků, které by jinak skončily ve směsném odpadu. Množství organického odpadu se tak sníží a zahrada získá hnojivo bohaté na živiny. Vejce z vlastní zahrady navíc sotva může pocházet z bližšího zdroje.

Rizika a úskalí, která není radno podcenit

Chov slepic má své kouzlo, ale přináší také povinnosti. Zejména „použité“ nosnice z intenzivních chovů mohou zpočátku působit poněkud zbědovaně: mívají řídké opeření, málo svalů a někdy i drobná poranění. Kvalitní krmivo, prostor a klid mnohým pomohou k zotavení, ne všechna zvířata se však vzpamatují stejně rychle.

Počítat je třeba také s možnými náklady na veterináře. Slepice jsou sice v zásadě odolné, mohou je však postihnout paraziti, zadržení vejce nebo infekce. Dostupný veterinář se znalostí ptáků je proto před příchodem prvních nosnic jednoznačnou výhodou.

Obyvatelé hustě zastavěných čtvrtí by si měli předem promluvit se sousedy. Slepice jsou sice výrazně tišší než kohouti, občas ale snesené vejce hlasitě oznámí. Krátká domluva pomůže předejít zbytečným sporům a ukáže, zda mohou všichni s novými opeřenými sousedkami žít.

Proč by akce jako ta v Oise mohly najít následovníky

Spolky na ochranu zvířat i zemědělské podniky už léta sledují výrazný růst zájmu o chov slepic na soukromých zahradách. Období pandemie covidu, kdy lidé trávili více času doma, tento trend ještě posílilo. Mnozí chtějí vědět, odkud pocházejí jejich potraviny a jakým životem zvířata žila.

Akce na severu Francie ukazuje, že ekonomické tlaky v zemědělství lze alespoň v jednotlivých případech propojit s přáním zajistit zvířatům lepší životní podmínky. Podniky snižují náklady na likvidaci a zlepšují svou pověst, domácnosti získávají neobvyklé mazlíčky a čerstvá vejce a část slepic unikne předčasné cestě na jatka.

Každý, kdo o přijetí slepic uvažuje, ať už ve Francii, Německu, Rakousku nebo Švýcarsku, by si měl předem důkladně zjistit potřebné informace, naplánovat kurník i výběh a realisticky posoudit, zda každodenní péče zapadne do jeho života. Když se všechny podmínky sejdou, může se z „vyřazeného hospodářského zvířete“ stát velmi sympatická obyvatelka zahrady, která každé ráno postává u dveří na terasu a tichým kdákáním si říká o krmení.